Mami, mami, pojď sem!!!

”Mami, mami!”

”Co je?”

”Pojď sem!”

”Teď nemůžu, něco dělám.”

”Musíš přijít.”

”Říkám, že nemůžu. Něco dělám.”

”Mami, fakt musíš přijít.”

”Ach jo, tak jdu. Co zas?!”

Nakonec to tedy vzdám, všeho nechám, a jdu za synem zjistit, co je tak důležitého. Cestou si povídám sama pro sebe: “Ani 5 minut mě nikdo nenechá! Zase nic nedokončím! Chvilku pro sebe nemám!”. Dojdu k synovi, který netrpělivě čeká, aby mi ukázal svůj objev. Ukazuje na krb. “No, pavouk. A co? Těch tu je. Jdu se vrátit k práci.” “Ne, mami, tady se podívej.” A najednou TO vidím.

Na krbu sedí nádherný roháč. Obří brouk s velkými kusadly vyvolávající respekt. Úplně zapomenu na rozdělanou práci a volám ostatní členy rodiny, ať všeho nechají a jdou se kochat s námi. Následující hodinu trávíme pozorováním tohoto úžasného tvora. Jakoby se zastavil čas. Nikam nespěcháme, nic neděláme, jen pozorujeme. Vyprávíme dětem zajímavosti o roháčích – že jsou to největší brouci v ČR, ale i v Evropě, že můžou být velcí až 9 cm (což ten náš určitě dosahoval), že kusadla mají jen samci.

Roháč nás opouští až po západu slunce, ale ten hezký pocit a klid ve mě zůstává ještě dlouho poté.

Někdy stojí za to se zastavit a jen tak pozorovat, cokoliv – děti, přírodu, nebo jen svůj dech. A najednou ten shon a spěch, který denně zažíváme, nám přijde naprosto směšný.